Mužský akt od Annibale Carracciho, 16. století

Kresba je výtvarné umění, které je vytvářeno množstvím kresebných pomůcek na dvourozměrné médium. Běžně se používají tužky, pastelky, voskové tužky, pastely, voskové pastely, křídy, rudky, uhly, olůvka, pera a tuš. Umělec, který kreslí, může být označen jako kreslíř nebo kreslič (návrhář).

Malé množství materiálů uvolňující se na dvourozměrný materiál za sebou zanechává viditelnou stopu - proces je podobný malování. Nejčastěji se na kresbu používá papír, bývají také používány karton, kůže, plast, plátno, desky a mnohé další. Prozatímně mohou být také využívány tabule. Kresba je také populární jako prostředek k veřejnému vyjadřování přes graffiti.

Častými, ale ne rozlišujícími znaky kresby jsou použití jedné barvy, obraz vytvořený pomocí čar a pouze částečné pokrytí podkladu.

V minulosti byla hojně užívána tzv. lavírovaná kresba, kdy je kresba rozmývána pomocí mokrého štětce, někdy i namočeného do řídké tekuté barvy.

Kresba byvá zpravidla používána při vytváření pomocných studií, kdy si malíř, sochař či architekt zkouší a ujasňuje kompozici a další aspekty připravovaného uměleckého díla, reliéfu, sochy, malby, architektonické realizace atp.

Kresba byla umělci hojně užívána také k zaznamenání děl cizích umělců jako podklad ke své vlastní umělecké tvorbě. Od renesančního období se kresba stala vyhledávaným artiklem sběratelů. Postupně začala být kresba chápána i jako samostatné umělecké dílo, přesto je dodnes výtvarníky užívána hlavně k přípravným studiím.

Vodové barvy.

Akvarel je malba, při které se používá barva rozpustná ve vodě (vodová barva). Maluje se na různé porvrchy, nejčastěji se používá papír, ale i papyrus, plast nebo kůže, látka, dřevo a plátno. Vodová barva ne zcela kryje a tak podklad obvykle prosvítá.

[editovat] Složení akvarelových barev

Akvarelové barvy se skládají z rostlinných, nerostných nebo živočišných pigmentů, spojených vodou, arabskou gumou, glycerínem, medem a konzervačními přísadami. Glycerín a med zabraňují popraskání nátěru během jeho vysychání.

Akvarelové barvy se vyrábějí v těchto čtyřech provedeních:

• suché barvy v přihrádkách,
• mokré barvy v přihrádkách,
• polotekuté barvy v tubičkách,
• tekuté barvy v lahvičkách

[editovat] Lavírování

Technika lavírování představuje práci s jednou nejvýše dvěma barvami, jejichž rozředěním se dosáhne široké škály valérů. Optického vjemu různorodé sytosti barvy se docílí neúplným překrytím bílé barvy papíru barevným pigmentem. Ani velcí mistři jako Rembrandt nebo Constable tuto techniku neopomíjeli.

Termínem lazura se v malířství označuje vrstva řídké, průsvitné barvy, nanesená na podklad (papír) nebo již přítomnou barvu. Lazurováním se dociluje nových barevných odstínů, případně změny valérů.

[editovat] Mokrý akvarel

Speciální technika malby, spočívající v nanášení barvy na navlhčený podklad, popř. nezavadlou barvu. Barvy se rozpíjejí a vytvářejí pozoruhodný efekt.

[editovat] Historie akvarelu

Akvarelová malba má původ v umění starého Egypta, kde význačné osobnosti byly malovány na svitky papyru. Později se podobné znaky vyskytují ve středověkých rukopisech a přetrvávají až do období renesance. Lze říci, že během renesance tvořil i význačný předchůdce akvarelu, největší německý malíř a rytec 16. století Albrecht Dürer, jenž během svého dlouhého, umělecky plodného života (1471-1528) napsal tři knihy, zhotovil přes tisíc kreseb, téměř 300 rytin a namaloval 188 obrazů, z toho 86 akvarelů.

Po Dürerově smrti se akvarelu používalo hlavně jako doplňkového média pro navrhování nástěnných maleb a olejů. Velcí mistři italské renesance, Leonardo da Vinci, Rafael a Michelangelo i mistři vlámské školy v 17. století zhotovili bezpočet úchvatných kreseb perem a štětcem. Během svého pobytu v Římě malovali francouzští malíři Nicolas Poussin a Claude Lorrain kvašem krajiny ve stylu, jež lze označit za předzvěst neoklasicismu a rozvoje akvarelu, na němž se podíleli britští umělci.

Ve druhé polovině 18. století zaznamenal akvarel ve Velké Británii značný nárůst popularity, především u krajinářské školy. Rozhodujícím činitelem, který přispěl k popularizaci akvarelu v Anglii a později v ostatních evropských zemích a pozvedl akvarelovou malbu na úroveň kresby, pastelu, dokonce i olejomalby, byla kvalita obrazů Williama Turnera, Thomase Girtina a dalších jejich současníků.

Turner je dodnes považován za jednoho z největších mistrů anglického umění, vynikajícího malíře olejů a věhlasného akvarelistu. Obdivoval jej Monet, Manet, Pissarro, Degas a jiní, kteří v jeho díle spatřovali náznaky impresionismu.

Richard Parker Bonnington, přední anglický akvarelista konce 18. století, zavedl akvarelovou malbu do Francie, kde ji umělci nadšeně přijali. Nejvýznamnější z nich byl Eugène Delacroix, který během putování severní Afrikou maloval akvarely a dělal si zápisky. Dochoval se i jeho proslulý deník se skicami z Maroka, které použil při malování obrazů znázorňujících postavy a scény arabského světa. Dalšími významnými akvarelisty byli Gustave Moreau a Eugéne Lamisse, jež ve Francii založil Société d’Aquarellistes. Později se objevil Paul Cézanne, který interpretoval akvarel v rámci impresionistického stylu.

Mezi proslulé španělské akvarelisty 19. století se řadí Pérez Villamil a Marino Fortuny, zakladatel prvního špaňelského sdružení akvarelistů Agrupació d’Acuarellistes de Catalunya. Fortuny byl nadšeným propagátorem akvarelu nejen ve Španělsku, ale také ve Francii a Itálii.

První doloženou abstraktní malbu v historii umění namaloval roku 1910 Vasilij Kandinskij. Z význačných malířů první poloviny 20. století jmenujme Holanďana J.B.Jongkinda a Němce Hildebrandta, von Menzela, Noldeho a Mackeho.

Kvaš od Van Gogha

Kvaš (z italského guazzo, „vodomalba“) je malba na papíře vodovými barvami smíšenými s krycí bělobou a pryskyřičnou, silně lepivou koloidní látkou (často arabská guma). V porovnání s vodovými barvami je kvaš hustší a barvy jsou sytější. Tento typ malby se používá nejčastěji na tmavší podklady, který bývají obvykle vlhčené (např. omítka, papír). Technika kvaše je velmi stará – byla používána již v 12. století v islámském umění a od 14. století také v Evropě. Významný přínos technice kvaš patří Rafalu Marciniakovi, polskému hudebníkovi, který objevil účinky arabské gumy, když zkoumal svou rozbitou kytaru.

Leonardo da Vinci - Mona Lisa, Olej na dřevěné desce

Olejomalba je technika malby, při níž je barevný pigment pojen pomocí oleje.

[editovat] Historie

Vznik olejomalby se dá těžko určit, protože se vyvinula postupně z mastných temper. Předchůdcem olejové malby byla tzv. vaječná tempera, při níž bylo jako pojidlo barevných pigmentů použito vaječných žloutků.

Tato technika je rozšířena od doby pozdní gotiky a podle Cennino Cenniniho (14. století) tuto techniku objevil Jan van Eyck. To ovšem není pravda, protože vrstvy pojené olejem byly používány už ve středověku, například v malbách Mistra Theodorika. Malovala se v té době na dřevěné podložky a kovové folie. V 15. století ji začínal rozvíjet Leonardo da Vinci. Tato technika byla oblíbena s temperou až do konce 16. století.

S koncem renesance nastal manýrismus - uvolnění rukopisu malířského pojetí, vlivem vývoje slohu. Představiteli manýrismu jsou např. Tizian nebo El Greco. Používali typ štětce "rozháněče" pro plynulé přechody. Je to štětec, který má štětiny tvarované do široka. V 17. století se více využívalo energičtější a uvolněnější kresby, začaly se používat větší formáty - velké až několik metrů.

Konec malby na dřevo, jelikož umělci nalézali větší zalíbení v malbě na plátno (buď vypnuté provazem na kovové konstrukci nebo v drtivé většině případů natažené a hřeby připevněné na dřevěný rám). Byli to například Rembrandt, Rubens, z českých umělců Karel Škréta či Petr Brandl.

Ve 20. století začala olejomalbě částečně konkurovat malba akrylovými barvami, které jsou považovány za vitálnější a působivější ve svých jasných barevných odstínech, nicméně olejomalba si udržela svoji pozici výsostného výtvarného média.

[editovat] Charakteristika

Olejové barvy mají dobrou přilnavost na různé podložky, např. sklo, kov, dřevo, plátno, papírové materiály atd. Výhodou olejové malby je jasnost (má emailový charakter), krycí schopnost, velká roztahovost, vysoký index lomu, který dává barvám hloubku. Další výhodou je vysoká stálost barev (při nevhodném použití některých olejů však může žloutnout). Také samotná malba nemusí probíhat příliš rychle, dovoluje korekce a umožňuje uplatnění mnohých rafinovaných technických postupů, např. použití tzv. lazury. Výhodou a současně nevýhodou je pomalé schnutí barev při práci (u vrstvené techniky – vizdále). Na jedné straně může zdržovat a protahovat čas nutný k dokončení díla, na druhou stranu pokud umělec na malbě pracuje každý den, nemusí se strachovat, že by mu malba přes noc uschla; nebo může malovat technikou alla prima. Má též k dispozici přípravky pro urychlení nebo zpomalení schnutí. Při nevhodně zvoleném oleji či chybném namíchání barvy dochází při postupném vysychání oleje k tzv. krakelování, neboli drobnému popraskání barevné vrstvy.

[editovat] Schnutí olejomalby

Způsob schnutí spočívá v odpařování rozpouštědla, je to oxidačně-polymerační proces (olej ve styku se vzdušným kyslíkem) - probíhá oxidace a současně polymerace. To znamená že z jednoduchých molekul vznikají složité makromolekuly - z tekutiny se stává pevná látka. Rychlost schnutí ovlivňují pigmenty. Olej tuhne pomalu několik dní, měsíců, až roků. Po čase barvy žloutnou až tmavnou, ale to se dá ovlivnit například včelím voskem, který zlepšuje barevnost barevné vrstvy.

Nejtenčí vrstvy samotné olejové barvy mohou uschnout do jednoho dne. U vrstvené techniky malby (vizdále) každá vrstva schne cca od jednoho do 8 dnů. Takto široký interval je dán možností použití různých médií, včetně přípravků na urychlení či naopak zpomalení schnutí. Po uschnutí vrstvy na ni lze malovat vrstvu další s tím, že se obě vrstvy nesmíchají a nerozpustí do sebe, a naopak budou krýt. Uschnutí celého obrazu trvá v řádu týdnů. Malba může být tzv. uzavřena nebo uzamknuta finálním lesklým nátěrem, který znemožní další úpravy a současně ji bude chránit před zubem času – doporučuje se tak udělat řádově měsíce po skončení práce.

[editovat] Techniky malby

podle způsobu nanášení

• Štětcem

Klasická technika – podle rozměrů plátna a plochy, kterou je nutno pokrýt, mohou být použity štětce různých rozměrů (kulaté, ploché) a různých velikostí (od velmi přesného štětečku na milimetrové detaily po štětku podobné té na malování pokojů). Oproti pastóznímu nanášení barva tvoří tenčí vrstvu a bývá přesněji nanesena.

• Pastózní

Začala v baroku ale častější je u expresionistických výtvarných stylů, hustá malba, hodně se používají tmavé barvy. Barva tvoří tlustší vrstvu a pomaleji prosychá. Při této malbě se nedoporučují sikativy. Nanáší se přímo z tuby (pasty – odtud název) nebo pomocí malířské špachtličky.

• Jiné

Méně častá je malba bez štětců – samotnýma rukama – zejména u avantgardních umělců. (Jistá malířka ze St.Petersburgu pod jménem Victoria k malování používá svá ňadra.)

podle počtu vrstev

• Vrstvená technika

Nejdříve se maluje tzv. podkresba, jejímž účelem je přenést co nejvěrněji motiv obrazu – nemusí být nezbytně správná co do barevného podání, většinou má jen náznakový kontrast, neobsahuje přílišné detaily a stínování může být velmi „nahrubo“. Pokračuje se základní (podkladovou) vrstvou, též zvanou podmalba, jejímž účelem je zachytit základní světelnost a plasticitu, následovanou samotnou malbou, tedy jakousi stěžejní barevnou vrstvou, jež se má co nejvíce přiblížit výsledné barevné podobě předmětu malby, avšak s určitou rezervou pro detaily a finální stínování. Malíř poté doplňuje barevné detaily a stínováním prohlubuje barevnou hloubku a plasticitu obrazu. Ke stínování a zvětšování plasticity obrazu se používají techniky zvané valéry a lazury. Valéra stínování pomocí spojování předem připravených a namíchaných odstínů; lazura je svrchnější vrstva, která díky přidání oleje dosahuje určitého stupně poloprůhlednosti – dokáže tedy jak stínovat barevně plošší podkladovou vrstvu nebo obraz kompletně barevně korigovat (zhruba v analogii barevných filtrů u fotografie).

Každá předchozí vrstva musí být dokonale proschlá: jen tak se dá využít vynikající krycí schopnost olejových barev – kdyby byly předchozí vrstvy ještě vlhké, hrozilo by, že by se barvy smíchaly s barvou nanášenou.

• Alla prima

Italsky „na první“; pochází z 19. století od francouzských realistů,^[zdroj?] např. Camille Corot, Monet, Théodore Rousseau, Gustave Courbet. Celý obraz se maluje na jeden zátah, do mokrých barev. Je tedy jakýmsi opakem vrstvené techniky: používali ji umělci, kteří si nemohli dovolit čekat několik dnů na zaschnutí každé předchozí vrstvy. Je tedy rychlejší než vrstvená technika, na druhou stranu s ní lze jen obtížně dosáhnout srovnatelné plasticity jako u vrstvené techniky.

[editovat] Přípravky k malbě

Podle účelu:

médium (pojivo barevného pigmentu, použitelné pro lazury nebo ředění příliš husté barvy)

• oleje
  • lněný
  • lněný polymerovaný
  • makový
  • ořechový (vlašský)
  • saflorový
  • terpentýnový (po delším používání může rozpouštět spodní barevnou vrstvu)

zpomalení schnutí

• oleje
  • hřebíčkový
  • karafiátový
  • levandulový
  • rozmarýnový
  • slunečnicový
  • sojový
• éterické oleje
  • rozmarýnový
  • levandulový

změkčení laků

• ricinový (skočcový) olej

urychlení schnutí

• sikativy
  • kobaltový
  • haarlemský
• terpentýn či ředidla na něm založené
• damarová pryskyřice
• lněný olej

čištění malby

• ricinový (skočcový) olej smíchaný s alkoholem

rozpouštědlo olejových barev

• terpentýnový olej

čištění štětců, palety a malířského náčiní

• terpentýn

Zdroj: ^[1]

[editovat] Doporučení

• Většina olejů při použití jako pigmentové médium časem žloutne, některé více, některé méně, nejvíce nepolymerovaný lněný olej. Nedoporučuje se tedy používat jej na bílá popřípadě modrá místa, kde se zežloutnutí nejvíce projeví.
• Olej je doporučeno s barvou míchat v poměru 1:2 (ve prospěch barvy) až 1:1, nikoli více. Větší koncentrace opět vyústí k popraskání malby.
• Terpentýnový olej lze použít jako pigmentové médium, ve větším množství nebo při delší práci však začne rozpouštět spodní vrstvy.
• Pokud spodní vrstvy budou schnout pomaleji než ty svrchní, může to vyústit k popraskání malby.^[2] Proto se doporučuje spodní vrstvy ředit urychlovači schnutí (terpentýnem) a u vrchních vrstev se více soustředit na barevné podání (kde některé oleje zastanou funkci jak pro ředění barvy tak média pro lazury).
• Kobaltový sikativ přidaný do terpentýnu může v přílišné míře nebo v neobratném aplikování způsobit popraskání, doporučuje se s ním zacházet opatrně a přidávat ho ve střídmém množství (po kapičkách) přímo do barvy.
• Makovým olej u vrstvené techniky vytváří velmi tenkou vrstvu, která při usychání snadno způsobuje krakelování až praskání vrstev, proto se doporučuje jen pro techniku alla prima.
• Po dokončení vrstvy i celé malby se doporučuje nechávat obraz schnout v pokud možno bezprašném prostředí, ve kterém dochází k dostatečné cirkulaci vzduchu (nutné pro oxidační polymeraci) a též není v naprosté tmě.
• Samotné malování se doporučuje v dobře větrané místnosti s dobrým osvětlením (co do intenzity i barevné teploty).
• Řada barev i činidel má různé dopady na životní prostředí a na zdraví (například sikativy patří mezi dráždivé látky nebo běloby obsahující olovo jsou obzvláště jedovaté a tedy zdraví nebezpečné). Kromě běžných hygienických návyků je doporučeno se co nejméně vystavovat vlivu těchto chemikálií (tzn. např. mít nádobky s ředidly a různými aromatickými činidly otevřeny jen po dobu jejich používání, mít je pokud možno v pro to určené místnosti, u dráždivých látek používat ochranné pomůcky např. rukavice, nevnášet blízko těchto látek jídlo a nekonzumovat ho v tomto prostředí, atp.).